Som nasiel na jednom fore automobiloveho klubu kde "miluju" VW group
Když jsem jasný novoroční večer seděl v Achenseeském baru a popíjel svůj oblíbený schnaps s drceným efedrinem, byl jsem svědkem zajímavé události. Alpským vlekařům se porouchala rolba (zula pás když driftem ujížděla obávanou zatáčku alpengrosskurve), za normálních okolností by to trvalo tak týden než by sehnali náhradní. Naštěstí se jeden z barových hostů nabídl že má náhradu - svou Škodu Yeti TDi. A nabídl ji ke službám. Byl však pod znatelným vlivem alpského rumu a tak si na daný úkol netroufal.
Alpští vlekaři, ač hrdí a zkušení horalé si na tak sofistikovaný stroj taktéž netroufli. Naštěstí jsem tam byl já. Svolil jsem k řízení Yetiho. Od potěšeného majitele jsem obdržel klíče od vozu, jež se v barovém pološeru leskly jako démanty. Okolo přítomní hosté ztichli a s posvátnou bázní na ně hleděli - takové kouzlo mají jenom výrobky Škoda Auto.
Venku již na mne čekal - hrdý a svůj. Yeti, opravdový sněžný muž. Statný, prostorný, výkonný, ale přesto nenucený a elegantní. Vyhaslé reflektory i čočky pod nimi (jenž trapně okopíroval Land Rover) se v jasné alpské noci démonicky leskly. Pohladil jsem jej něžně po plastovém A-sloupku a vychutnával si tu mlčící masu ušlechtilého kovu, čiré jakosti a syrového výkonu. Ještě naposled jsem svým zrakem laskal něžnou křivku zadního blatníku a nenuceně vyzývavý sloupek zadních svítilen. Poté jsem nasedl neboť horalé již byli nervózní z nadcházející časové tísně.
Nebyl čas rozplývat se prostorností a kvalitou interiéru. Pravé koleno laskalo důvěrně známou středovou konzoli ze sametového plastu. Neutrální podsvícení přístrojů jež s chirurgickou přesností zobrazovaly veškeré důležité provozní údaje, hebký volant hřál do rukou, sedačka masírovala gluteus maximus a chrámový audiosystém nalazen na náladu uživatele pustil kultovního zpěváka všech alpských horalů - Falca.
Po nastartování jsem uslyšel důvěrně známý, brumlavý a sebejistý zvuk matky všech motorů - turbodieselu 2.0TDi. V tu chvíli bylo jasné, že ač přede mnou stojí sebetěžší úkol, mohu se spolehnout na nekonečný příval newtonmetrů a nevadnoucí turboefekt. A úkol to vpravdě lehký nebyl - museli jsme za Yetiho zapojit desetimetrovou radlici, její váhu jsem neznal. Později jsem se dozvěděl, že se na její výrobu musely roztavit dva tanky Leopard 2A4.
Nacouval jsem k radlici a pro zdatné horaly nebyl problém ji za pomocí standardního a intuitivního tažného zařízení Škoda Auto správně nainstalovat.Ovladačem nastavení výšky světel jsem ji bez problémů zvedl, zařadil za tři a za pomocí brutálního zátahu TDička vyrazil vpřed. Jako navigátor si ke mně přisedl Joachim. Joachim byl horalem již celých krásných pětatřicet let a stotřicet kilo.
Joachim mne informoval, že nás čeká pět kilometrů cesty s převýšením kilometr a půl. Boční náklon v kritickém místě Alpengrosskurve dosahuje více než sedmdesát stupňů. V zimě i míň. Alpengrosskurve samotná je kultovní tirolská zatáčka jež odděluje sjezdařský potěr od králů muld.
Ovšem nic z toho mne nemohlo znejistit, natož vystrašit. Na své straně jsem měl celou dekádu vývoje té nejlepší skupiny vědců a vynálezců od dob projektu Manhattan. Tuhý titanový skelet, dvanáct airbagů, naprosto nezávislé zavěšení kol, abstraktní pohon všech kol haldex, ale hlavně nezdolné a silné srdce - motor 2.0TDi, 103kW čirého orgasmu. Existují-li mimozemšťané musí sedlat antigravitační verzi TDi. Je to možná již etablované klišé, ale kdo zkusil dá mi zapravdu a nedá mu nezkusit zase. Jeho síla není jen v nadpozemských kilowattech ani v nekonečné záplavě newtonmetrů, nýbrž hlavně v srdci a duchu
řidičově.
To jsem však odbočil. Máme zařazen třetí převodový stupeň, exkluzivní sedmnáctipalcová kola se zakousla do hory a nekompromisně si probíjela cestu vpřed. Otáčky nebylo potřeba nastavovat na více než 600ot/min. - nebyli jsme příliš zatížení a na výkon motoru nebyla sjezdovka nijak prudká. Yeti měl více než dostatečnou výkonostní rezervu, což se však dalo čekat. Joachim jen slastně vrněl - příjemné podprahové, pozitivní vibrace TDi působí
na všechny stejně. Přes zledovatělou krustu snowboardové trati se místy ztrácela trakce, ovšem nic s čím by si Yeti a jeho haldex neporadil.
Jakmile nás svou strmostí přivítala obávaná Alpengrosskurve, nastal křest ohněm. Podřadil jsem na dva. Spustil radlici. Tuny legované oceli se zakously do ledových hrudek a sněhového firmu. Boční náklon byl takový, že pravá polovina vozu ztrácela trakci. Zde přišly vhod i dosud odpočívající newtonmetry. Délka Alpengrosskurve je sice jen něco málo přes 500m, ovšem i tak bylo ke konci potřeba podřadit na jedna a vyhnat otáčky do sportovního pole - okolo
1500ot/min.
Yeti však nezradil, nezklamal a vyhrál! Ne že bych čekal něco jiného. Když jsem s radlicí na půl žerdi přijížděl zpět k barovému parkovišti, lemovaly již příjezdovou cestu davy zvědavců jež spustily spontánní potlesk.
Na oslavu mého výkonu padly další litry schnapsu a nejméně desítka efedrinových tablet. V pokročilé fázi zábavy se ke mně přitočil majitel Yetiho a svěřil se mi že má soudně zakázáné řízení. Na cestě z Linze do Vídně mu v jednom úseku naměřili 278km/h. Dušoval se že je slušným řidičem a jen zapomněl nohu na plynu. Poplácal jsem jej po rameni a uklidnil že to chápu. Taky mám TDi.
Niektorí hovoria, že si nedokáže správne navliecť ponožky a že si pivo otvára o svoje varlata...My vieme, že mu hovoria Stig